Neziskovka Sto skupin zakládá dětské skupiny po celém Česku, aby doplnila místa, která chybí ve státních školkách a zároveň posunula kvalitu předškolního vzdělávání. Povídali jsme si s jejím CEO Jindřichem Fialkou.
Jak Vás to napadlo?
Celá ta myšlenka vznikla v reakci na válku na Ukrajině. Když začala, tak relativně rychle bylo jasné, že sem dorazí velká spousta uprchlíků a my jsme si ve studiu sedli a řekli si, že chceme nějak pomoci. A od prvního dne jsme se soustředili na dlouhodobou pomoc, protože všude kolem bylo vidět, že lidé řeší tu krátkodobou, což je perfektní a důležité. Lidé vozili oblečení, jídlo, uprchlíky z hranic, auta, ale zároveň jsme z období covidu a tornáda na Moravě věděli, že krátkodobá pomoc se relativně rychle vyčerpá a dlouhodobé problémy je třeba také řešit. Udělali jsme si analýzu situace, mluvili jsme s prvními uprchlíky, kteří sem přišli a zároveň s dalšími neziskovkami a se státními organizacemi a z toho nám vyplynulo, že jeden z největších problémů, na které dlouhodobě narážíme je, že tady nejsou školky. Drtivá většina uprchlíků jsou matky s dětmi, a zatímco do základních a středních škol se děti více méně vešly, tak školky nebyly už před válkou. Tak to vlastně všechno začalo.
Takže se iniciativa týká pouze uprchlíků, nebo do skupin může přijít kdokoli?
Naše dětské skupiny jsou otevřené pro všechny. Většina dětí, které do nich chodí a budou chodit, tak jsou Češi, ale je to samozřejmě otevřené i pro menšiny jakéhokoli druhu. Například jsme zhruba před dvěma měsíci zjistili, že v České Lípě je velká mongolská menšina. Pokud se přihlásí mongolské děti, tak klidně. Zároveň ale platí, že komunikační jazyk v dětských skupinách a jazyk výuky, je čeština. Vždy to tak musí být, ze zákona to ani jinak nejde.
Kolik skupin už v reálu existuje a jak jsou rozprostřeny v rámci České republiky?
My jsme v tuto chvíli na čísle devět. Z toho dvě skupiny, které jsme založili v Ostrově nad Ohří v září, a sedm skupin jsou naše partnerské skupiny. Do konce roku jsme plánovali otevřít ještě další, ale prodlužují se nám rekonstrukce, což se děje vždycky. Než abychom otevírali skupiny za každou cenu v prosinci, což nemá moc smysl, tak jsme je nasměrovali na leden, kdy budeme otevírat pravděpodobně pět až sedm skupin naráz. Postupně se budeme dostávat k tomu číslu sto. Náš cíl je otevírat tři skupiny měsíčně.
V jakém časovém horizontu chcete dosáhnout těch sto skupin, jak je ve Vašem názvu?
To celé začíná u toho, že v Česku chybí zhruba 90 tisíc míst ve školkách. To je číslo, které spočítáte z dat z MŠMT a z dalších demografických dat. To znamená, že by bylo fajn vytvořit 90 tisíc míst ve školkách. Sto skupin je začátek. V první řadě je potřeba doplnit tuto kapacitu. Proto je náš první cíl založit sto skupin napříč Českou republikou, tam kde nejvíce chybí. Proto se zaměřujeme specificky na některá města a na jiná ne. Druhý cíl je posunout kvalitu předškolního vzdělávání v Česku, protože to je také důležitá věc k řešení. Sto skupin bychom měli zvládnout za tři roky od založení, to je do dubna 2025.
Jakou vizi máte ve smyslu zkvalitnění výuky v dětských skupinách?
Dětské skupiny nejsou hlídárny. Není to místo, kam odložíte dítě a večer doufáte, že ho vyzvednete naživu, ale je to prostor, kde si děti můžou hrát, můžou se učit socializovat a nabývat zkušenosti, které jsou důležité pro život. Určitě znáte knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce od Roberta Fulghuma. Věk mezi druhým a šestým rokem života je zásadní pro společenské návyky. To je to, k čemu by předškolní výchova a vzdělávání měly vést. Aby lidé měli základní společenské návyky, jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k ostatním a k přírodě. Na to se chceme soustředit, nejdeme žádnou vyhraněnou alternativní cestou, kombinujeme hlavně prvky Montessori a lesních školek. Celý náš přístup k výchově stojí na respektu k dětem a k rodičům.
Kolik Vás je a jaké máte odborné zázemí?
Na tuhle otázku se odpověď mění každých čtrnáct dní, protože teď relativně rychle rosteme. Na začátku jsme byli tři. Já, František a Alena, všichni z inovačního studia Q Designers, kde jsme tento projekt začali. Všichni tři jsme inovační designéři. Postupně se tým neziskovky Sto skupin rozšířil, dneska je nás asi patnáct. Kromě nás jsou tam další lidi, máme například Inku, která je zodpovědná za marketing, Kačku, která je zodpovědná za nábor chův a vedoucích dětských skupin. Ohromně důležití jsou Radek a Lenka, kteří jsou naši odborní garanti, protože vedou sedm dětských skupin už sedm let. Lenka je zároveň vystudovaná pedagožka, má dokonce tu nejvyšší certifikaci, doktorát, a pět let zkušeností práce s dětmi. Má kompetenci školit chůvy, což je ohromně důležité nejen z pedagogického hlediska, ale také proto, že chůvy chybí, takže si musíme umět je vyškolit. A potom každá jedna dětská skupina, kterou založíme, tak má další čtyři až osm zaměstnanců.
Možná obecnější otázka, proč to státu, respektive samosprávě, s udržováním kapacit tolik nejde? Proč je situace v oboru taková, jaká je?
Těch důvodů je spousta. Jeden z nich je, že založit školku nebo dětskou skupinu je byrokraticky dost náročné. My jsme nedávno počítali, jak dlouho to trvá od začátku do založení a je to minimálně šest měsíců. Musíte založit neziskovku, zažádat o registraci u MPSV, zažádat o schválení hygieny, schválení u hasičů a další věci. Některé kroky jsou úplně zbytečně komplikované, některé by se daly dělat paralelně. Druhý důvod je provozovat školku tak, aby byla finančně udržitelná, což je ohromně těžké. Velká část jich třeba v roce 2019 zavřela, protože se změnily podmínky financování dětských skupin z Evropské unie na Českou republiku. A spousta skupin to prostě nepřežila, takže paradoxně místo toho, aby školky vznikaly, tak zanikaly. A dalším důvodem je částečně politika, protože založit školku, která je registrovaná u ministerstva školství, tak trvá v průměru šest let, což je delší doba než čtyřletá politická funkce, takže se nevyplatí zakládat školku, protože už to pravděpodobně nedokončíte a ty body za vás dostane někdo jiný.
Jak se to daří Vám? Jak to jde nastartovat?
Ještě doplním tu předchozí část, není úplně pravda, že stát to neumí. Záleží na tom, kdo se snaží, kdo to má na starosti. Jsou městské části a města, kde tenhle problém není, kde mají předškolní výchovu a vzdělávání zvládnutou. Třeba na Praze 7 je kapacita školek tak akorát, protože se tomu radnice na Praze 7 řadu let věnuje a zvládla to, dokonce i teď s příchodem uprchlíků. Ale v jiných městských částech chybí desítky i stovky míst ve školkách, protože se tam tomu politická reprezentace nevěnuje, ať už z jakýchkoli důvodů. Takže neříkám, že to nejde. Jde to, ale záleží na tom, kde. A my máme výhodu v několika věcech. Jdeme s trochu novým pohledem na věc, protože nejsme státní organizace, jsme inovační studio, takže jsme rychlejší. Další veliká výhoda je úspora z rozsahu. Naše dětské skupiny můžou spoustu věcí sdílet. Sdílí společné účetnictví, máme společné školení pro pedagogy, společné máme nabírání pedagogů a chův. Další důležitá věc, která se nám daří, je získávat partnery, kteří nám s tím pomáhají, protože založit školku je ohromný náklad. Je to velká investice do rekonstrukce, vybavení, školení a schvalování. A nám se podařilo najít partnery, kteří nám to zjednodušili. Ten první je IKEA, která nám věnovala nábytek v hodnotě deseti milionů korun, a tím výrazně snížila náročnost zakládání dětských skupin. A poslední a důležitá věc je, že v rámci našeho týmu máme všechny, koho potřebujeme. Máme třeba vlastní architektku. Když vy, jako osoba, která není architekt, budete chtít založit dětskou skupinu, tak to budete mít těžké. Protože nakreslit dětskou skupinu, aby prošla kontrolou na MPSV, to znamená, že rozumíte architektuře a interiérovému designu a příslušné vyhlášce natolik, že to projde. Máme člověka, který je specialista na požární bezpečnost. Máme dva právníky, kteří kontrolují všechny naše smlouvy s chůvami. Takže v rámci větší skupiny máme možnost mít specialisty na všechno, což je pro člověka z veřejnosti nepředstavitelné.
Co Vás osobně na práci nejvíce těší?
To, že máme šanci skutečně posunout dostupnost a kvalitu předškolního vzdělávání v České republice. Na začátku to vypadalo možná jako absurdní a nesplnitelná věc, ale teď po sedmi měsících máme vlastní školky, chystáme další, máme vlastní pedagogy a partnery a máme šanci to skutečně změnit na úrovni celé republiky.
Ve Vašem názvu je, k čemu směřujete. Máte ale nějaký obecnější cíl?
Sto skupin, to je dobrý název jen do okamžiku, než založíme sto skupin. Až založíme stou skupinu, tak co s tím? Ale to je jen první krok. Je třeba doplnit kapacitu a paralelně se zaměřit na kvalitu předškolního vzdělávání. Kéž by všechny děti měly možnost nastartovat vlastní život tak, že vyrůstají ve skvělém kolektivu a mají nejlepší podmínky pro učení hrou a pro poznávání světa, což bohužel dnes ne pro všechny platí.
