„Letos nebylo třeba navržené kandidáty detailněji představovat, jména všech tří oceněných pánů jsou známá obyvatelům Pardubic už po desetiletí a za městské zastupitele mohu říct, že nám bylo ctí navržená ocenění schválit. A včera večer je slavnostně předat. Děkuji všem za jejich práci, které si nesmírně vážím, uvedl primátor města Pardubic Jan Nadrchal.
Ocenění města Pardubic jsou udělována každoročně na základě návrhů občanů. Čestné občanství je nejvyšším oceněním, které může město udělit, a patří skutečně výjimečným osobnostem. Pardubice jej udělují od roku 1861. Medaili města, která je druhým nejvyšším oceněním, udělují Pardubice od roku 1994. Oceněny bývají osobnosti, působící v nejrůznějších sférách.
Medailonky oceněných
Karel Havlíček
Lékaře pardubické nemocnice netřeba dlouze představovat. Havlíčkobrodský rodák po promoci na Lékařské fakultě Masarykovy Univerzity v Brně roku 1964 nastoupil rovnou do nemocnice v Pardubicích jako sekundární lékař na chirurgické oddělení.
Doktor Karel Havlíček od roku 1980 pracoval jako ordinář pro hrudní chirurgii a od roku 1990 vedl jako primář chirurgické oddělení v Pardubicích. V roce 2002 se stal přednostou nově ustanovené Chirurgické kliniky v Pardubicích a v této funkci pracoval až do roku 2009. Po celý svůj život se pardubický chirurg věnoval vědecké i pedagogické činnosti, napsal řadu skript a odborných prací a zcela ojedinělá byla podpora, kterou pan docent věnoval výchově mladých lékařů.
Pardubický lékař se stal členem vědeckých rad řady významných komisí a institucí včetně České lékařské komory, III. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Lékařské fakulty v Hradci Králové nebo Univerzity Pardubice.
Docent Havlíček získal během své kariéry též celou řadu významných ocenění a medailí. Stal se čestným členem České chirurgické společnosti, Slovenskej chirurgickej spoločnosti, Slovenskej lekárskej spoločnosti, Pediatricko- chirurgické společnosti a International College of Surgeons. Karel Havlíček obdržel Maydlovu medaili, medaili Kostlivého, Typovského medaili, Petřivalského cenu za zásluhy o rozvoj chirurgie, medaili primáře Bauera v Košicích, medaili Slovenské lékařské společnosti a Slovenské úrazové společnosti, medaili Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, medaili Univerzity Pardubice, pamětní medaili města Pardubice, a také medaili za zásluhy o Pardubický kraj. Docent Karel Havlíček obdržel v roce 2022 čestné ocenění Rytíř českého lékařského stavu.
Pan docent Havlíček je bez pochyby nejvýraznější osobností historie Pardubické nemocnice. Ještě v mladém věku na chirurgickém oddělení okresního typu v podstatě založil obor hrudní chirurgie. Následně posunul výrazně kupředu dětskou chirurgii. Podílel se na založení traumacentra a oddělení neurochirurgie v Pardubicích. Osobnost docenta Havlíčka tedy výrazně přesáhla regionální rozměr a jím vedené chirurgické oddělení v Pardubicích tak v roce 2002 dokonce získalo statut Chirurgické kliniky.
Na chirurgickém oddělení a posléze klinice v Pardubicích strávil docent Karel Havlíček neuvěřitelných 56 let a zanechal svojí poctivou prací nesmazatelnou stopu nejen v Pardubicích, ale v celé České medicíně.
Vladimír Martinec
Říct o Vladimíru Martincovi, že byl skvělým hokejistou, by byla samozřejmě pravda, zdaleka by to však nevyjádřilo, jak zářnou kariéru za sebou legendární útočník má a jak skvěle reprezentoval hokej a Pardubice i mimo hranice České republiky.
Vladimír Martinec začal hrát lední hokej ve své rodné Lomnici nad Popelkou a s pukem si během několika let počínal tak skvěle, že ještě před dosažením plnoletosti se probojoval do prvoligového týmu pardubické Tesly. Extraligový titul získal v roce 1973 a byl to vůbec první titul, který kdy pardubický klub získal.
Záhy po nástupu do Tesly si Vladimír Martinec díky výborným výkonům vysloužil pozvánku do juniorské a krátce nato seniorské hokejové reprezentace a v roce 1970 odjel na první ze svých jedenácti mistrovství světa. Zlatým mistrem světa se poprvé stal v roce 1972. Byla to jedna z první sportovních vendet za okupaci sovětským svazem z roku 1968. Zlato pak z mistrovství světa přivezl ještě dvakrát. S československou reprezentací pak jako útočník vyrazil třikrát na olympijské hry, stříbro přivezl v roce 1976 z olympiády v Innsbrucku.
V roce 1981 skončil fenomenální hokejista Martinec v reprezentaci a posléze odešel hrát hokej do zahraničí. Řada nabídek přicházela z nejprestižnější soutěže světa; kanadsko-americké národní hokejové ligy. Avšak kvůli potřebě být blízko rodině nakonec vyhrál západoněmecký Kaufbeuren, do kterého Vladimír Martinec odešel hrát společně s Bohuslavem Šťastným.
Po návratu do Čech se Vladimír Martinec stal trenérem. Jen málo trenérů dokáže vyrovnat při trenérské cestě úspěchy z hráčské kariéry. Vladimíru Martincovi se to však povedlo. Jako asistent trenéra Hlinky vyhrál olympijský turnaj století v Naganu, přivezl tři zlaté medaile z mistrovství světa a zároveň byl u extraligového titulu hokejových Pardubic.
V roce 2008 byl Vladimír Martinec uveden do Síně slávy českého hokeje, je členem Klubu hokejových střelců a v roce 2001 se stal také členem síně slávy Mezinárodní federace ledního hokeje. Je držitelem ocenění Zlatá hokejka za roky 1973, 1975, 1976 a 1979. V anketě o nejlepšího českého hokejistu 20. století skončil na 4. místě.
Vladimír Martinec vede také aktivní společenský život. Byl zvolen do zastupitelstva města Pardubic a zároveň se stal městským radním. Vladimír Martinec stále aktivně sleduje své milované hokejové Dynamo. Jeho přáním je, aby se mezi lidi vrátila ohleduplnost a slušnost.
Miroslav Petráň
Pardubickému rodákovi Miroslavu Petráňovi byla do vínku po předcích dána psychická síla, pracovitost, odhodlanost a smysl pro pravdu. Potřeba znát pravdu a bojovat za ni v něm rostla od útlého dětství. Po nástupu do školy vstoupil jako ostatní děti do pionýrské organizace. Z četných dialogů s angažovanými straníky – pionýrskými vedoucími pravidelně odcházel osočen ze lži. Jeho odpor k režimu narůstal.
Miroslav Petráň se netají tím, že nenáviděl komunistický režim zejména pak kvůli perzekuci jeho kamarádů. Často vzpomíná na své přátele, jejichž rodiče byli u komunistů špatně zapsaní, a oni tak nemohli studovat. Zásadními milníky v životě, které mladého studenta Petráně v jeho postoji utvrzovaly, pak byla okupace vojsky zemí Varšavské smlouvy, upálení se Jana Palacha a Jana Zajíce a další zpřísňování a nesvoboda.
Po maturitě se Miroslav Petráň rozhodl jít ve šlépějích svého otce a vystudoval v Praze architekturu. Po studiích se vrátil do Pardubic, oženil se a radoval z narození dvou dcer. Velkým Petráňovým vzorem nejen v profesním oboru byl dozajista jeho otec Miroslav, který se však vinou režimu nemohl architektuře plně věnovat a který nalezl uplatnění v ekonomické sféře.
Zásadní životní vzpomínkou jsou pro Miroslava Petráně revoluční měsíce roku 1989. Manželka Alena učila na gymnáziu Jolanu Voldánovou a Věru Krincvajovou, které u Petráňových doma zvonily poté, co v revolučních listopadových dnech ve strachu odjely z Prahy. Petráň se tak poprvé dozvěděl o pražských demonstracích, podepsal protestní dopis a odeslal tehdejšímu předsedovi vlády. Hned v pondělí 20. listopadu 1989 odešel do divadla za přáteli, kde k lidem z balkónu promlouval herec Vladimír Čech, jedna z hlavních postav revoluce v Pardubicích. U divadla se poté občané Pardubic scházeli pravidelně. Miroslav Petráň se nedlouho poté přidal ke vznikajícímu Občanskému fóru a dá se říct, že tím začala jeho politická kariéra. V komunální politice působil dalších pětadvacet let. Krátce byl také poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Velkou láskou architekta Petráně jsou koně a s Pardubicemi úzce spjaté koňské dostihy. V roce 1989 se jako městský zastupitel zasloužil o to, že se pardubické dostihové závodiště dostalo zpátky do rukou města. Pan Miroslav Petráň byl také předsedou představenstva Dostihového spolku a po letech úpadku dokázal opět zvýšit prestiž slavného dostihu, Velké pardubické steeplechase, za hranicemi naší republiky.
Architekt Miroslav Petráň zanechal v Pardubicích nesmazatelnou stopu. Díky své vstřícné povaze a otevřenosti si udělal přátele po celém světě. Rád se věnuje svému povolání projektanta, cestování a čtyřem vnoučatům.
